Mám poměrně dobrou představu, čím pacienti s roztroušenou sklerózou procházejí. Touto nemocí totiž trpěla moje maminka. Pocit, který ve mně z té doby zůstal, je, že nemocní potřebují pomoc a podporu svých blízkých. A přestože je teď léčba asi na úplně jiné úrovni, než byla tehdy, počítám, že toto se nezměnilo.

Je skvělé, že na podporu pacientů vznikají organizace, jakou je ereska. Tehdy nikdo přesně nevěděl, co nemocný s roztroušenou sklerózou potřebuje. Má jezdit na rehabilitace a snažit se být aktivní? Nebo raději sedět doma, odpočívat a šetřit síly? I každý lékař radil něco jiného…

Určitě není snadné najít rovnováhu, která bude nemocnému tělu vyhovovat. Ani mnozí zdraví lidé to neumí. Honí se za kariérou a penězi a ignorují varování, která jim tělo posílá. Každý by si ale měl umět včas říct „Teď už to přeháníš, zastav se a odreaguj se!“

Pro mě osobně je to otázka životní pokory. Vážím si toho, že mi přijdou tisíce lidí na koncert. A dělám všechno pro to, abych je nezklamal. Ale neznamená to, že nasadím dvacet koncertů do měsíce. Raději jich odehraju méně a soustředím se na kvalitu. A na to, aby si to fanoušci opravdu užili. Věřím, že pak si toho ceníme víc, jak oni, tak já.

Autor: Marta Vokurková