Moje maminka byla lékařka a já se prostřednictvím vyprávění i osudů přátel mé rodiny pomalu dozvídala o roztroušené skleróze. Vlastně až nyní se o této nemoci mluví více. Před revolucí to byla diagnóza, která se nehodila socialistickému zdravotnictví „do krámu“, protože nevěděli, co s ní.

Znám už dlouho Janu Hájíčkovou, zakladatelku eresky, a ráda jsem se stala patronkou nadačního fondu. Je pro mě čest podílet se na jeho aktivitách. Shánění prostředků má smysl, stejně jako šíření informací o roztroušené skleróze. Nemocným se o ní často těžko mluví. Chápu je. Všechny, kteří svou beznaděj a nemohoucnost už nechtějí křičet do světa. Sama bych to nedělala. To ale neznamená, že mezi námi nejsou, nebo nepotřebují pomoc.

Možnost spolehnout se na své okolí je podle mého nesmírně důležitá. Pro mě osobně je fakt, že se o své blízké mohu kdykoliv opřít, jedním z největších životních úspěchů.

Zároveň bych přála všem nemocným, aby našli své uplatnění v práci a vydrželi být co nejdéle aktivní. Neobejdou se ale bez pomoci okolí. Potřebují vědět, že když se nebude dařit, dočkají se podpory. Bylo by skvělé, kdyby se jim naše společnost nebála nabízet pracovní příležitosti a doslova je přinutila nevzdát se.

Kariéra je důležitá. Mě osobně mě si stále něco vymýšlet, dělat si produkci, otravovat režiséry ať mě obsadí a pak si stěžovat, že nic nestíhám. Stres ale příliš neřeším. Myslím, že krátkodobý stres není na škodu. Takhle žili lidé odnepaměti. Válečné konflikty, hlad, nemoci, perzekuce…  Naopak mám pocit, že právě můj každodenní stres mě nutí se o sebe postarat, vydělat a stíhat.

Jasně, že i mě děsí vážné nemoci, hlavně dlouhodobé trápení a deprese. To se asi ovlivnit nedá. To máme vloženo. Často se divím, proč a nač jsou životy lidí tak rozdílné. Proč si nemůžeme lepší život jakoby zasloužit a proč je některým naváženo víc problémů, i když si to nezaslouží. A naopak, proč si nezdvořáci pískají a vrší svoje hříchy beztrestně dál. Tak to nechám až po smrti. Tam mi to snad někdo vysvětlí.

Autor: Marta Vokurková