Věřím, že v každém životě jsou karty jaksi předem rozdány. Zároveň ale věřím i v sílu lidské víry, lásky a touhy, které leccos zmůžou. Pacienti s roztroušenou sklerózou neměli při rozdávání karet štěstí. O to důležitější podle mě je podpořit je v jejich boji s nemocí.

Mám mezi přáteli a blízkými hned několik lidí, jimž byla tato nepříjemná diagnóza sdělena. Někteří už měli viditelné problémy, u mnohých mě to ale zaskočilo. Nic na nich ještě nebylo znát. I proto vnímám roztroušenou sklerózu jako velice zákeřnou nemoc. Žije si tak trochu vlastním životem. Nečekaně zaútočí, pak zase ustoupí… Pro všechny nemocné představuje neustále přítomnou hrozbu, které nikdy neuniknou. Musí to být těžký nápor na psychiku každého z nich. Dostávají se do začarovaného kruhu, protože právě psychická pohoda má velký vliv na stav lidského těla.

Je skvělé, že vznikají instituce, jakou je například ereska. Suplují péči, kterou pacienti potřebují, ale od státu se jim jich nedostane. Ereska propojuje nemocné navzájem a zároveň sdružuje všechny, kteří mají chuť či finanční možnosti pacientům s roztroušenou sklerózou pomáhat. Nemocným tak jasně ukazuje, že jsou tady lidé, často docela cizí, kteří na ně myslí.

Říká se, že za spoustou moderních nemocí stojí stres. A právě stres, nebo přesněji rozladění duše a posléze těla je přesně to, co bychom měli ve svém životě řešit. Nejde o to, jak moc jsme pracovně vytížení. Naši předci pracovali často o moc tvrději než my. Důležité ale je, abychom neobětovali touze po společenském úspěchu víc, než se naší duši líbí.

Pracovní kariéra je jedna věc a životní spokojenost druhá. Svým způsobem sice souvisí, protože s pocitem, že jsem nedokázal plně využít svůj potenciál, se špatně žije. I já sama se neustále snažím o rovnováhu. Dělám naplno práci, kterou mám ráda. Mám spousty plánů a naštěstí i povinností, které mě udržují v pohotovosti. Těším se, že ještě napíšu a natočím pár pěkných country písniček. Stejně tak si ale užívám, když se mohu starat o servis svému manželovi nebo dceři. A vychutnávám si i povinnosti, které plynou z mé babičkovské role.

Nejsem věřící, ale zázraky nevylučuji. Myslím, že se občas dějí. Jsem životu věčná a snažím se přijímat vše, co mi nabízí. Příležitosti většinou přicházejí samy a v pravý čas. Jen my je někdy nerozpoznáme. Nevšimneme si, že nám život něco zajímavého nabídl, protože jsme líní, nebo málo odvážní se příležitosti chopit.

Umět být spokojený s tím, co život přináší, není klišé. Naši prarodiče to říkali hezky: Zaplať Pánbůh za to, co mám.

Autor: Marta Vokurková